Zapojování uživatelů do rozhodování a tvorby sociálních služeb představuje žhavé téma v sociální práci. Je odborníkem na bezdomovství člověk bez domova, anebo pracovník nízkoprahového centra? A mohou lidé na okraji nastartovat změny?

Participace uživatelů služeb je v Evropě součástí dobré praxe sociální práce, a jako taková je diskutována zpravidla s akcentem na lidskoprávní rozměr a v kontextu distribuce moci napříč společností jako nástroj dosahování sociální rovnosti. Komunitní rozvoj v pozdních šedesátých letech byl svědkem vzniku nových termínů, jako „zapojování uživatelů“, „kolaborativní přístupy“, „partnerství“ a „empowerment“. Nové sociální politiky vyžadující participaci se například v Británii staly obojím – příčinou a důsledkem tohoto zájmu. V České republice oproti tomu stále chybí základní vymezení terminologie, stejně tak jako legislativa (s vyjímkou komunitního plánování), která by takovou praxi upravovala.

Jak vypadá spolu?

Základní myšlenkou participace je, že lidé, jejichž život je ovlivňován různými rozhodnutími, mají mít možnost podílet se na jejich vytváření. Současný rozvoj participace v ČR je podporován zejména kritickými přístupy v sociální práci. Ty totiž, kromě individuální odpovědnosti jedince, stále častěji berou v potaz i širší lidskoprávní a strukturální socio-ekonomické aspekty sociálních problémů. Mnozí sociální pracovníci si stále častěji uvědomují fenomén růstu bohatství společnosti, který je provázen paradoxem prohlubování chudoby. V období úpadku sociálního státu se pak jejich práce může zdát sisyfovskoou a někteří si uvědomují, že partnerství s uživateli služeb a spojenectví s nimi může sdílenou bezvýchodnost zvrátit.
Za jeden z nástrojů řešení současných společenských nerovností tudíž kritická hnutí považují empowerment a emancipaci sociálně či jinak vyloučených osob. Iniciativy zdola, většinou reprezentované aktivistickými a lobbyingovými neziskovými organizacemi, proto usilují o vertikální dehierarchizaci společnosti a re-distribuci rozhodovací moci.
Občanskému sektoru rozhodně nelze upřít obrovský dopad na tvorbu participativní dimenze demokracie v posledních dvaceti letech v ČR. Přesto je nutné upozornit, že k posouzení kvality participace tak extrémně znevýhodněné skupiny, jako jsou extrémně chudí a sociálně vyloučení lidé, je nutné sestoupit níže na pomyslné pyramidě společenské moci, a ptát se, jaké mají tito lidé možnosti ovlivňovat pravidla, která se jich týkají, uvnitř právě těchto organizací, které je mají podporovat? Jsou organizace skutečně schopny a ochotny zvát své klienty k rozhodovacím procesům? Existuje jedinná služba pro lidi bez domova řízená lidmi bez domova?

Vede participace k sociální změně?

Přes snahu neziskového sektoru se demokratické rozhodovací přístupy do hlavního proudu sociální práce začleňovat nedaří. Vzhledem k tomu, že Česká Republika představuje stát, kde je role čistě uživatelských organizací spíše slabá (neexistují například fóra uživatelů drog, fóra osob bez domova, fóra uživatelů domovů pro seniory atd.), lze předpokládat, že sdílení (či nesdílení) moci, a umožnění (či neumožnění) participace, je stále převážně v rukou manažerů sociálních služeb a jednotlivých sociálních pracovníků. Pokračující profesionalizace sociální práce (navzdory moderní rétorice participace) poukazuje na nepřipravenost profesionálů, organizací a služeb plnohodnotně sdílet svojí sociálně-statusovou moc.
Příklady služeb, kde dochází k plnohodnotnému zapojování uživatelů (občanskému zmocnění a emancipaci) reprezentují ty, kde se lidé podílejí na vytváření a chodu služby, a kde mohou dosahovat na příčky rovnoprávně ohodnoceného pracovního zařazení například v managementu a vedení organizace. Takové organizace v ČR chybí. Průkopníky a experimentátory zapojování jsou nicméne organizace Aslido, Platforma pro Sociální Bydlení a organizace Jako Doma, které nabídly lidem bez domova místa ve svých týmech, ve statutárních orgánech, anebo v poradních orgánech. Snaha o aktivizaci cílové skupiny a aktivismus ve spojení s ní, je zde zřejmá. Žádná z těchto organizací však nepředstavuje poskytovatele služeb.

Participace, zapojování, a co dál?

V ČR stále existuje velký prostor pro zlepšení a prosazování uživatelského zapojování a participace zejména v rámci sociálních služeb. Pohlédneme-li například do Británie, je pravděpodobné, že historie sociálních hnutí ovlivňuje míru participace v různých zemích. Nevládní organizace, fóra uživatelů a dobrovolné iniciativy lze vnímat jako nezbytné prvky rozvoje zapojování uživatelů v sociálních službách. Prostor pro taková sociální hnutí v oblasti prosazování uživatelských práv a kvality služeb je v ČR značný. Po vzoru severských zemí a Británie by měla ČR usilovat o další rozvoj formálních struktur a organizací mířených výhradně na zapojování uživatelů. Toto lze stimulovat například finanční podporou uživatelským organizacím, facilitací vzniku uživatelských fór, neterapeutických podpůrných skupin a jiných dobrovolných iniciativ, které povedou k emancipaci, zmocnění a zesílení hlasu sociálně a jinak vyloučených osob. Postupné založení Národní rady osob bez domova a osob v sociální tísni by mohlo být řešením současné situace.

Rad Bandit je sociální pracovník a výzkumník v organizaci Jako Doma. Plné znění článku v původním znění vyšlo na webu socialninovinky.cz