Proč se stejných práv na ochranu soukromí nedostává uživatelům služeb stejně jako sociálním pracovníkům? Proč je sociální práce někdy ponížena na hlídacího psa? Zamyšlení přináší sociální pracovnice v přímé práci s cizinci.

Lze jen ztěží zpochybnit myšlenku, že uživatel sociální služby by měl mít k svému sociálnímu pracovníkovi důvěru. Bez ní se v práci s člověkem nelze nikam pohnout. Platí však vztah důvěry i naopak? Co když se sociální pracovník řídí heslem „důvěřuj, ale důsledně prověřuj“? A navíc, co když sociální pracovníky i uživatele služby kontroluje donor, pro něhož důvěra neznamená zhola nic?

„Ukažte prosím doklad“, požádá sociální pracovník člověka na druhé straně stolu. Sám však na oplátku svoji občanku nevytáhne. Vystupuje jako profesionál a pracuje v prospěch člověka, který přišel žádat o pomoc. Alespoň to tak má být. Co když se ale za takového „lidumila“ vydává, a hned po tom co se zaklapnou dveře, podá zprávu policii nebo úřadu? To uživatel nikdy neví. Garantem profesní identity sociálního pracovníka je jméno organizace, v níž působí a žargon, který na uživatele služby sype.

Nezbývá tedy, než pracovníkovi věřit, že ví, co dělá, a řídí se etikou sociální práce, nebo odejít. Z opačné strany stolu, tedy z pozice sociálního pracovníka, se zdá naprosto logické a samozřejmé, že profesionál vystupuje pouze pod korporátní identitou a svoje osobní údaje chrání. Nejde jen o jeho základní bezpečnost, ale také o udržení hranice mezi pracovním a osobním životem, o ochranu soukromí. Proč by se ale stejných práv na ochranu soukromí nemělo dostat také uživateli služby?

S požadavkem na identifikaci se setkávají lidé využívající různé typy sociálních služeb. Velký problém kupříkladu představuje vázanost části nízkoprahových pobytových služeb pro lidi bez domova na občanku. Když se člověk bez domova jde vyspat na Hermes, bez dokladu jej tam zkrátka nepustí. Domnělá nízkoprahovost je rázem fuč. Jiné služby se ale, aspoň dočasně, bez občanky obejdou. K čemu vlastně občanka?

Nejde jen o to, aby člověk prokázal svoji identitu z bezpečnostních důvodů (kdyby se něco stalo, aby byl dohledatelný), ale také o prokázání nároku na službu. Řada sociálních služeb je totiž ze zákona přístupná pouze lidem, kteří mají české občanství, nebo občanství EU, případně získali v České republice trvalý pobyt. Ostatní cizinci mají smůlu – pomoci se jim v některých případech dostane, ale zcela v závislosti na dobré vůli a možnostech konkrétní organizace.

A právě cizinci jsou skupinou, která musí doklad ukazovat všude, teoreticky by bez dokladu neměli ani vyjít před dům vyhodit odpadky. Úřady k nim přistupují na základě principu „nejdřív doklad, potom člověk“ a do podobného přístupu jsou mnohdy nuceni také ti sociální pracovníci, kteří s takovými úředními mechanismy nesympatizují, či nesouhlasí. Cizinec, který přišel ze státu mimo Evropskou unii a nemá dosud trvalý pobyt, je na svých právech oproti českým občanům výrazně omezen a dveře většiny sociálních služeb jsou pro něj zavřeny, pomoc by měl prý najít v zemi původu. Pokud takový člověk zažije během setrvání v ČR například jednu z nejhorších forem ohrožení – přijde o střechu nad hlavou, nedostane se mu žádné pomoci od českého státu.

Selekce uživatelů sociálních služeb na základě státní příslušnosti a typu pobytu vychází z myšlenky, že o krátkodobě pobývající osoby, nebo o cizince s nejistým pobytem by se měl postarat stát původu. Na unijní úrovni je podporována legální, ekonomicky využitelná imigrace, zatímco lidem bez papírů nebo v nejisté pozici se nemá smysl věnovat, maximálně je co nejrychleji vrátit. Proto se sociální pracovník ocitá v pozici, kdy musí dokazovat své kontrolní instituci, že pracuje s těmi „správnými cizinci.“ V praxi se potýká s problémem, jak člověku, který přichází, vysvětlit situaci a přitom neztratit jeho důvěru. Zároveň musí čelit ponižujícím kontrolám, že opravdu pracuje s tím, s kým je dovoleno.

Ve světle soudobého evropského dění, kdy valná část veřejnosti neváhá prodat vlastní svobodu za chiméru osobního bezpečí, lze však očekávat, že do sociálních služeb pomalu a plíživě, nebo naopak z čista jasna, vstoupí ve větší míře i aspekt bezpečnostní, ne pouze grantově-ekonomický, který vystupňuje tlak na sociální pracovníky – co když je totiž navštíví terorista. Političtí představitelé s bezpečnostními složkami plánují různá protiteroristická opatření, včetně utajovaného rozsvícení vánočního stromu. Napadne někoho zapojit do celé věci sociální pracovníky, kteří s cizinci? Nezbývá než doufat, že takový požadavek zůstane pro všechny, kteří pracují s cizinci v neziskovém sektoru, jen v rovině paranoidních fantazií o tom, jak si policie listuje v našich záznamech, které si o uživatelích služby povinně vedeme.

Někteří cizinci doklad ukazují bez mrknutí oka a zdá se, že ochrana soukromí leží na srdci více angažovaným sociálním pracovníkům, než uživatelům služby samotným, ale… může to být síla zvyku, protože doklad po cizinci chtějí zkrátka všude, v mnohých případech je to akt zoufalství, protože řada lidí je v takové situaci, že by podepsali cokoli, jen aby dostali naději na vyřešení svojí situace. Jiní lidé naopak mávají dokladem hned, jako by chtěli vykřičet do světa, že oni mají vše v pořádku a že si tedy zaslouží nejen službu, ale také společenský respekt a úctu namísto rasismu a nenávisti. Řada cizinců však nechová k sociálním pracovníkům důvěru a dokonce se jich v některých případech bojí, třeba že by mohli údaje zneužít a hlásit je policii. Tito lidé nepřijdou tam, kde se kontrolují doklady, nikdy.

Obavy trápí zejména ty, které provází pobytová nejistota – cizince bez papírů nebo žadatele o mezinárodní ochranu. S nedůvěrou k sociálním pracovníkům se potýkal také Thomas. Energický mladý muž původem z Afriky je azylant. Cesta k získání tohoto statusu, který mu slibuje ochranu evropského státu, však byla dlouhá a vyčerpávající. Vedla přes uprchlický tábor, kde Thomase přepadlo zoufalství, stejně jak jeho souputníky. Nevěděl, co se s ním bude dít. Pak tu byli lidé, kteří nabízeli konzultaci a pomoc, byli to sociální pracovníci, ale uprchlíci z tábora je nazývali CIA nebo FBI – jak totiž můžete věřit někomu, kdo vám po letmém pozdravu řekne: „Mohu si opsat číslo vašeho dokladu?“.

Thomas ale nakonec přeci jen získal důvěru v psychoterapeutku, která ho provázela nejtěžším obdobím. Nakonec se rozhodl řešit situaci vlastním způsobem – postupným úsilím vybudoval organizaci pro pomoc cizincům, kde pomáhají a radí lidé, kteří mají sami migrantskou zkušenost. Jak se ale vyrovnat s tlakem, který nutí sociální pracovníky kontrolovat doklady? Především se jim postavit, kriticky reflektovat, vyjednávat. Cest je mnoho, důležité je však za žádných okolností nepřijmou přístup: „nejdřív doklad, potom člověk“.

Autorka je sociální pracovnice v přímé práci s cizinci a doklady nekontroluje.